Let letadlem a první pocity

Ahoj,

tak se hlásím z Brazílie (konečně)!

Jak asi hodně z vás ví, nebo aspoň tuší, tak jsem 21.8. letěla (poprvé) sama letadlem až do daleké Brazílie, kde strávím téměř rok svého života.

Před tímto dnem však následovalo ještě pár týdnů v Česku, které jsem strávila buď v práci, s rodinou anebo s kamarády. Na balení a vyklízení pokoje jsem však trochu zapomněla, takže jsem s tím začala někdy pět dní před odletem, a řeknu vám, že to moc dobré rozhodnutí nebylo, protože jsem těžce nestíhala a balila jsem si, společně s úklidem, po nocích.

Já se pořád divila, proč si mí kamarádi balí měsíc před odletem, a v tom stresu, že něco zapomenu nebo nějak nevyřeším, mi došlo, že jsem to docela podělala, takže rada pro vás, určitě si balte a uklízejte předem ať toho nemáte plnou hlavu.

Taky jsem před odletem musela na očkování proti žluté zimnici, tak jsem tam tedy šla a tam mi paní doktorka řekla, že můžu mít šestý a sedmý den vysoké horečky, může mi být strašně špatně a další takové věci, tak jsem si říkala, jak strašně super je, když strávím šestý a sedmý den hezky v letadle. NAŠTĚSTÍ jsem neonemocněla, jen mě trochu bolela hlava, ale to nebylo nic nového.

Pár dní před odletem jsem se ještě loučila s kamarády a s Krumlovem jako takovým (s Kájovem taky, aby se neřeklo, jo). Pořád mi ale přišlo, že letím třeba jenom na týden, takže jsem si pobrečela asi jen dvakrát, poslední den mi to tak nějak došlo a večer jsem usínala se slzami v očích.

Je to strašně těžké popsat, když jste v této situaci nikdy nebyli, ale jasně, že jsem byla a pořád jsem strašně nadšená z toho, že mám možnost být v zahraničí, učit se nový jazyk, poznat novou kulturu a najít si nové kamarády, ale na druhou stranu je těžké opustit na rok svou rodinu, kamarády a všechny věci, co máte rádi a znáte je. Pak jsou chvíle, kdy si říkáte, jestli fakt chcete někam jet a jestli to nebylo špatné rozhodnutí.

V den odletu jsem se ještě rozloučila s kamarádem, s dědou a s mým pejskem, řekla jsem čau mé milované vesničce a jeli jsme do Prahy na letiště.

 Na letišti se se mnou loučila moje rodina, Lasson (výměnný student z USA, co teď bude u nás doma) a Lera, což je moje dost dobrá kamarádka.

Loučení se neobešlo bez pláče (mé mamky), všechny jsem objala a pak jsem se vydala na dlouuuhou cestu. Párkrát jsem se otočila a mamka se strašně snažila krýt, že brečí, za úsměv, že jsem se nad tím musela pousmát, ale máš obrovský respekt, mami, že mě pustíš takhle na dlouhou dobu pryč. Děkuju i tobě, tati!

I když jsem se snažila působit, jakože naprosto přesně vím, co mám dělat a že jsem uplně v pohodě, tak mi to moc nešlo. Nebudu lhát, byla jsem vystresovaná jak něco a bylo mi na omdlení. Bylo to poprvé, co jsem cestovala úplně sama.

V Praze jsem všechno našla v pohodě a poté jsem letadlem letěla do Frankfurtu. Tam už to bylo trošku složitější a tak jsem se asi pěti lidí ptala, co mám dělat a kam jít, ale nakonec jsem to zvládla. Odtamtud už jsem letěla až do São Paula. V letadle jsem seděla vedle kluka z Brazílie, který si všiml mého rotary saka a hned si se mnou začal povídat. Byla jsem strašně ráda, protože mi těch 12 hodin v letadle rychleji uteklo a dozvěděla jsem se docela dost nových věcí. Pak jsme společně šli pro naše kufry a chtěli jsme se jít znovu odbavit, protože jsem oba dva pokračovali dál, ale tam mi paní řekla, že musím na jiné letiště, že jsou v São Paulu dvě.

To jsem byla docela silně překvapená a neměla jsem tušení co mám dělat, protože portugalsky moc neumím, jsem v cizím městě, v cizí zemi a sama. Naštěstí tu byl se mnou Germain, ten Brazilec z letadla, který se poptal, co a jak, a nakonec mě odvedl na autobusovou zastávku, pomohl mi najít autobus a protože mu zanedlouho letělo letadlo, tak jsme se rozloučili. Jsem mu strašně vděčná a jsem ráda, že existují lidi jako je on, protože mi hodně pomohl a nevím, jak bych to zvládla bez něj.

Nastoupila jsem do autobusu a jela přes skoro CELÉ São Paulo v autobuse, s neznámýma lidma a ani jsem pořádně nevěděla, jestli jedu správným autobusem. Viděla jsem toho docela dost, protože jsme jeli asi hodinu a půl (to jsem trochu měla stres, že nestihnu můj let), například i favely, kterými je JA proslulá. Bylo zvláštní vidět vedle moderních paneláků domky z plechu, které na sebe byly nahňácené jeden za druhým.

Když jsem dojela konečně k letišti, které bylo mimochodem strašně malé, tak jsem měla asi půl hodiny na check-in a najít svůj gate. Neměla jsem ani čas někoho se ptát, tak jsem šla vyloženě jen za svým nosem. Nevím jestli mám víc štěstí než rozumu, ale trefila jsem to hned napoprvé, tam jsem rychle odbavila své kufry, vzala si letenku a spěchala jsem ke kontrolám. Tam mě zkontrolovali, a pamatuji si, že jsem se podívala na hodiny, kde bylo 8:09 a můj gate se zavíral v 8:10. Takhle rychle jsem snad nikdy neběžela, vůbec jsem nevěděla kam, ale když jsem viděla číslo 16, což bylo číslo mého gatu, tak jsem měla radost jak něco. Ještě větší radost jsem měla z toho, že tam pořád byla fronta, takže jsem to hezky stihla.

Pak už jsem tedy letěla do Foz do Iguaçu. Cesta trvala zhruba 1,5 hodiny a celou jsem jí prospala. Pak už jsem vystoupila z letadla a šla si pro kufry. Takhle malé letiště jsem snad ještě neviděla, ale aspoň jsem všechno v pohodě našla.

Konečně na mě dolehla nervozita z toho, že mám za pár okamžiků vidět svou první host rodinu. Strašně jsem se na ně těšila. Hned jak jsem vešla do haly, tak jsem si jich všimla. Byla jsem moc ráda a šla jsem se s nimi pozdravit. Všichni jsou fajn, usměvaví a hlavně milí!

Anglicky teda plynule mluví jen Luisa, což je moje sestra, taťka trochu a mamka vůbec, ale aspoň mě to nakopne víc se věnovat portugalštině.

S rodinou jsme se ještě vydali do Paraguay(e), do duty-free shopu, zajeli zpátky do Brazílie, kde jsme šli na oběd do restaurace a já zkusila moje první brazilské jídlo, a pak jsme jeli domů. Cesta byla nekonečná, fakt strašně ultimátně nejvíc dlouhá na světě, ale já jsem nechtěla spát, protože jsem věděla, že když usnu, tak nebudu spát v noci. Takže jsem tam seděla, povídala si s rodinou, koukala se z okna a snažila se nespat.

Jo, jen tak mimochodem. Vy, kteří si myslíte, že je v Brazílii nonstop horko, tak se pěkně mýlíte, protože bylo asi 15 stupňů a já docela umírala. :DD

Tak jo, tohle by bylo asi všechno. Nyní jsem v Pato Branco, což je město, kde teď bydlím, a jsem nadšená a šťastná. Všichni jsou tu milí a nonstop se usmívají.

Zatím jsem toho nějak moc neviděla, ale zítra jdu ven s Marinou, Yamaçem a pravděpodobně ještě s někým, tak něco vyfotím a ukážu vám, jak to tu vypadá.

Ahoj,

Amálie <3