OM III. - Křižanov

Ahoj,
vítám vás oficiálně u prvního článku na tomto blogu, tak doufám, že nebude zároveň i posledním...Už několikrát jsem zkoušela psát blog a vždycky jsem s tím po pár týdnech přestala, ale u tohohle vydržím. Cítím to v kostech. :d
Dobře, dost povídání o nepodstatných věcech, tím se klidně budu zabývat jindy, dnes bych se s vámi chtěla podělit o jednu z nejhezčích a nejveselejších akcí mého života.

Jedná se o OM III. (orientation meeting) v Křižanově, který trval od 1.6. do 3.6.
Já jsem všeobecně vždycky nenáviděla vlaky (spíš jsem teda s nima neuměla jezdit, no), takže po zjištění, že do Křižanova musím SAMA vlakem jsem měla chuť schoulit se do klubíčka a dělat, že neexistuju.
Byla jsem si totiž prvně stoprocentně jistá, že z Českých Budějovic něco přímého do Křižanova pojede. Ovšem, to byl omyl. Nic nejelo, nebo teda něco ano, ale musela bych asi tak pětkrát přestupovat a to se mi zrovna nechtělo.
A tak jsem s pomocí mé kamarádky, Verči, vymyslela, že pojedu z Krumlova do Prahy a poté z Prahy !vlakem! do Křižanova. Byla jsem smířená s tím, že pojedu úplně sama, protože kupéčka měla být po šesti a tam bych se s ostatníma outboundama (lidmi z ČR, co pojedou na rok do zahraničí) nevešla. Proto si ani nedovedete představit mou radost, když jsem zjistila, že kupéčka jsou po osmi, nikoliv po šesti.
Jelikož jsem, co se týče autobusů, zdatná, tak mi cesta do Prahy nedělala žádný problém, to přišlo až s městskou v Praze.
No jo, jako vesničan v Praze, s velkou krosnou, malým baťůžkem v ruce a s očima upřenýma do telefonu, hledajíc mapy a spoje tramvají, jsem zřejmě pár místních Pražáků pobavila.
Dokonce jsem ke svému překvapení trefila na Hlavní vlakové nádraží a ani jednou jsem nezabloudila, tam jsem také poprvé potkala mé kamarády (nebo takhle, viděli jsme se na OM II., ale vůbec jsme se nekamarádili).
Byla jsem strašně ráda, že nejedu sama a jsem na sebe dost pyšná, protože jsem neměla nějak velký problém s komunikací s novými a prakticky neznámými lidmi, myslim, že to je docela pokrok. Normálně mi je z poznávání nových lidí na omdlení, ale po tomhle víkendu se na poznávání nových lidí těšim ultimátně moc a moc se teda nepoznávám.
Cesta vlakem do Křižanova probíhala vcelku klidně a vypadalo to, že v klídečku a pohodičce dorazíme do Křižanova.
Ale ale, zase omyl. Někdy ke konci cesty začalo brutálně pršet a my začali pomalu přemýšlet, co budem dělat. Protože Amálie je strašně chytrá a vzala si své nové a čisté boty, protože nechtěla vzhled vesničana podtrhnout ještě nějakýma ošoupanýma teniskama. Karma je zdarma, no.
Tak jsme s holkama dostaly geniální nápad a to, že půjdeme prostě bosé. Hezké TŘI KILOMETRY.
Když nad tím zpětně přemýšlím, tak toho vůbec nelituju, aspoň byla sranda a navíc jsem neměla boty od bahna.
Po ukrutně dlouhé cestě podél hlavní silnice, kdejakými poli, místy i malými lesíčky jsme společně s klukama (ti ovšem boty měli) došli do slavného kempu, kde jsme měli strávit celý víkend.
Já jsem na sebe byla tak pyšná, že jsem si ty moje nový botky strčila do batohu, že jsem pak byla poněkud zklamaná, když jsem je vytáhla, a zjistila jsem, že mi ten batoh promokl, takže ty boty byly taky mokré, ale utěšovala jsem se tím, že aspoň nejsou od bláta, že jo.
K večeru jsme potom dostali i saka (z toho jsme byli všichni úplně unešení) a také odznáčky, které si budem v budoucnu s ostatními výměnnými studenty vyměňovat a dávat na saka. Také jsem dostala 100ks mých vizitek, takže teď mám v pokoji 100 kartiček s mým obličejem, skvělý!

Večer téhož dne měl přijít jiný horor. A to prezentace.
Měla jsem dost velký strach, protože před třídou mi prezentování nějaký větší problém nedělá, ale před zhruba osmdesáti neznámými lidmi jsem byla vystrašená jak nikdy. :DD
Hlas se mi třásl jak něco, už ani nevim proč, ale při příštím prezentování tak nervózní snad nebudu, protože jsem zjistila, že vlastně nejde o nic supr vážného.

Následující den 2.6. jsme celý den strávili venku s inboundama (studenty, kteří jsou ze zahraničí a jsou v ČR na roční výměně). Hned na začátku aktivity jsme dostali od inboundů trička, které vyrobili (trička můžete vidět na nějaké z fotek, jsou na konci článku). Mně se teda moc líbí a plánuji si ho s sebou vzít na svou výměnu. Zezadu je napsáno portugalsky "FOFINHOS", což v překladu do angličtiny znamená "cuties", český překlad to asi nemá, ale já bych to nazvala něco jako "roztomilouši" nebo "rozkošňáci", ale zůstanem radši u názvu fofinhos. V češtině to zní moc divně.
Čeho jsem si teda všimla hned je to, že Brazilci jsou úžasně přátelští a přívětiví. To mě strašně moc potěšilo, protože jsem hned měla pocit, že do naší skupiny zapadám. V naší skupině jsem byla například společně s Verčou a Terkou, což jsou moje dobré kamarádky a také jedou na výměnu do Brazílie.
Celý den jsme chodili ze stanoviště na další, ale bylo to zábavný. My jsme začali na stanovišti, kde jsme museli z pár prken postavit most, po kterém by se dalo přejít, bylo to docela těžké, ale nakonec jsme to zvládli. Poté tam byly třeba úkoly, kde jsme si vyrobili maskota (všichni vytvořili uplně obří maskoty a my jako jediní takovou pidi lodičku, ale vypadala hezky:d), kreslili jsme, museli jsme společně přelézat takovou imaginární zeď, akorát že každý měl nějaké postižení (někdo neměl ruce, další byl slepý, někdo neměl nohy, atd.). Nebo jsme si museli naplnit pusu vodou a pak dělat trakaře a naplnit co nejvíc jednu nádobu vodou. Těch úkolů tam bylo opravdu hodně, ale hodně se mi líbil zrovna ten, kdy jsme se měli rozdělit do dvojic, jeden outbound a inbound. Já jsem byla s Leonardem, který je z Brazílie a je to jeden z nejusměvavějších lidí, co znám. Měla jsem mu v češtině popisovat nějaký obrázek a on ho kreslil. K mému překvapení to zvládl fakt dobře, to jsem byla fakt ráda.
Taky mě strašně moc potěšilo, že těm Brazilcům rozumím. Rozhodně teda ne celé věty, ale sem tam nějaké to slovo rozumím a dokážu si někdy odvodit o čem zhruba mluví. Taky jsem se snažila i něco portugalsky říkat, ale učím se teprve druhým měsícem, takže na nějakou pořádnou konverzaci to ještě uplně není.
Večer byl táborák a vládla taková veselo smutná atmosféra, pro inboundy to byl jejich poslední meeting a my si všichni začali uvědomovat, že to je reálné. Že opravdu strávíme rok někde pryč, bez kamarádů, bez rodiny a že se s mnohými lidmi uvidíme až za rok.

3.6. jsme se tedy už vraceli domů a já jsem jela dokonce 2x vlakem!
Po tomhle víkendu musím přiznat, že ty vlaky zas tak špatný nejsou a možná s nimi budu jezdit častěji, jen škoda, že v Brazílii vlaky prakticky nenajdem (aspoň se naučíš mít ráda autobusy, Veru:d).

Závěrem je, že jsem si tenhle víkend neskutečně moc užila, rozhodně jsem sem nenapsala vše, co jsem zažila, protože už i tak je to děsně dlouhý. Po tomhle meetingu se na svou výměnu těším ještě 100x víc, a to jsem si myslela, že to už ani není možný.
Jsem strašně moc vděčná Rotary, svým kamarádům a hlavně mým rodičům, že mě podporují a pomáhají splnit si můj sen. Strávit celý rok v nádherné Brazílii. Strašně moc se těším! Děkuju!