NORDESTE DREAM TRIP

Omlouvám se, že se ozývám po strašně dlouhé době, ale v prosinci se toho moc nedělo, celý leden jsem strávila na Nordeste tripu (o kterém dnes budu psát) a v únoru jsem neměla sebemenší chuť na psaní blogu. A teď je tady březen a konečně něco píšu, kkkk. (Jinak jsem si uvědomila, že hodně z vás netuší, co to to 'kkk' je, to je prosim vás jak se lidi v Brazílii smějou, nenapíšou vám hahah, ale kkkk, proč? Nevím. :D)

Dopředu podotýkám, že tenhle článek bude spíš jen o fotkách, protože kdybych tu měla popisovat celý průběh třiceti dnů, tak je to nekonečný a to by nikoho nebavilo, ale natočila jsem z toho tripu video tak budu moc ráda, když se podíváte tady.

Dne 8.1. 2019 jsme letěli brzy ráno z Curitiby do Fortalezy. Na letiště jsem se potkala s Verčou a bylo to strašně supr, pro mě to bylo poprvé od odletu do Brazílie, co jsem s někým mohla mluvit česky a bylo to strašně skvělý (i když zezačátku dost těžký :DD).

Když jsme přiletěli do Fortalezy, tak jsme hned jeli autobusem do Jericoacoary. Jericoacoara je mým oblíbeným místem a určitě se tam chci ještě někdy podívat. Vyzkoušeli jsme tam spoustu věcí, například buggy ride. To bylo úžasný, jezdili jsme rychle v dunách a nakonec jsme zastavili v takové oáze, kde to bylo nádherné.

Dále jsme si zacvičili brzo ráno jógu a také jsme zkusili capoeiru!
Jedná se o brazilský taneční styl. Jde o to, že se bojuje a tancuje dohromady. Já jsem si původně myslela, že se ani trochu nezpotíme, ale trochu jsem se spletla, protože to bylo fakt jak kardio. Jinak, tento tanec se do Brazílie dostal od otroků z Afriky, původně sloužil jako obrana bez zbraní proti zlodějům a nebo taky proti bílým otrokářům.
Od 18. století byla capoeira zakázaná, ale otroci ji nadále praktikovali jako bojový tanec, dále pak v 19. století brazilská vládnoucí třída začala toto bojové umění potlačovat a otroky tvrdě trestat. Překvapivě se capoeira stala opět hodně populární ve 20. století, a dnes je to dokonce druhý nejpopulárnější sport v Brazílii, samozřejmě až po fotbalu.

Poté jsme se vydali na procházku, která nebyla povinná, a ačkoliv jsem byla strašně unavená, tak jsem šla a jsem za to moc ráda, protože to bylo nádherný a rozhodně to stálo za to.

A potom jsme jeli do Fortalezy! Byla jsem z toho trošku nervózní, protože je to jedno z nejnebezpečnějších měst v Brazílii a zrovna v období, kdy jsme tam byli, tam byly nějaké nepokoje, ale nic se nám nestalo a všechno dopadlo dobře. Opět jsme byli na buggy ride, což bylo snad ještě lepší jak v Jericoacoara, protože řidič jel mnohem rychleji. :D
A taky jsme bobovali na písku, což bylo docela vtipný, protože byl leden a mě by v životě nenapadlo, že budu dělat něco takového ve třiceti stupních.

Následující den jsme strávili celý na pláži, což bylo úžasný, protože jsem poprvé plavala v Brazílii v oceánu. A taky jsem se poprvé (a ne naposled) spálila! Teda oproti Verče jsem nebyla spálená ani trochu, ale zapomněla jsem si namazat zadek, takže jsem vypadala jak ty opice s červenými zadky. :D Poté jsme měli v programu jízdu na koních po pláži, což byl pro mě splněný sen. Ačkoliv už na koni nějakou tu dobu nejezdím, naposledy asi před šesti lety? Fakt nevím, prostě dlouhá doba, tak se mi to moc moc moc líbilo a bylo to strašně fajn.

A potom Pipa!

A tady mi už začalo být fyzicky dost špatně, ale pořád to bylo vcelku dobrý, náladu mi zlepšilo, když jsme se na pláži potkali s jinou skupinou exchange studentů, kde bylo pár lidí z našeho distriktu a všichni jsme měli obrovskou radost, že se vidíme.

V Recife jsme prakticky jenom spali a jeli jsme do 'Porto das galinhas', kde jsme si s Verčou nechaly udělat tetování hennou (a taky můžete vidět jak opálené už jsme byly ;)).

Také jsme navštívili městečko Olinda! Jedno z mých nejoblíbenějších míst, historické krásné město. Koupila jsem si tam takový malý deštníček, který se používá při danci frevo, který je pro toto město typický.

Když jsme jeli z Recife do Salvadoru, což mimochodem trvá asi 14 hodin autobusem, tak jsem si zapomněla v Recife kufr. :) S sebou jsem měla jenom batoh a v něm pár věcí a v duchu jsem si říkala, co se ještě může víc pokazit, ale to jsem nevěděla, co mě ještě čeká, hehe.

Poté co jsme přijeli do Salvadoru, tak jsme první jeli na nějaký ostrov, kde jsme strávili celý den koupáním se. Jeli jsme tam na lodi a připadala jsem si jako v ráji. Bylo to nádherné.

A jak jsem říkala, že jsem nevěděla, co mě čeká, tak se konečně dostáváme k dengue! :D Tropická nemoc přenášená komáry. (Tady hezky vidíte, jaké štěstí mám - z padesáti lidí jsem byla JEDINÁ, kterou ten komár píchl = jediná s dengue kkkk)

Když jsme jeli z ostrova, tak mi bylo strašně, byla jsem unavená, bolela mě hlava, cítila jsem se celkově hrozně slabá... Ale pořád jsem si říkala, že to nic není, ale večer jsem skoro ani nemohla otevřít oči z toho, jak mě bolela hlava a tak jsem jela do nemocnice, kde mi řekli, že mám dengue. Strašně jsem se bála, protože jsem netušila, co mám dělat, bylo mi hrozně (life advice - moc si negooglete, co vám je, protože vás to akorát ještě víc vystraší, ahoj mami :D) a navíc na dengue ani nejsou žádné prášky, takže jsem musela pít každý den strašně moc vody.

A nejvíc na tom mě mrzelo, že jsem ze Salvadoru neviděla téměř nic, ačkoliv jsem se na to strašně těšila, ale určitě se tam někdy podívám, doufám teda. :D (jo, jinak mi pak přivezli ten kufr, takže mi to aspoň trochu zvedlo náladu, hehe)

Z následujících dnů nemám (skoro) žádné fotky, protože jsem je strávila léčením se a spaním.

Po několika dnech jsem se zase podívala na denní světlo! A zase to bylo na krásné pláži, ale tam jsme si s holkama připlatily za takový větší slunečník, aby na nás nesvítilo slunce, protože se tam nedalo pod nic schovat. A Verča mi dala želvičku, protože se šli podívat na želvy, ale já jsem nemohla, a udělala mi strašnou radost, protože mi tam dělala takovou mamku, děkuju Veru. <3

Uplynulo dalších pár dní, já byla zase několikrát u doktora, bylo to se mnou jako na houpačce, a ačkoliv jsem ty předchozí dny byla dost pozitivní a snažila jsem se nepodléhat sebelítosti (koho by nemrzelo, že nemůže nic dělat, když už je na Nordeste tripu?), tak se mi jednoho dne udělalo ještě hůř a to se mi vlastně poprvé za tu dobu, co jsem v Brazílii začalo stýskat po domově. Hlavně teda po mamce, protože ta vždycky ví, co dělat, když jsem nemocná, a teď jsem seděla sama na hotelovém pokoji a nevěděla jsem co by.
Moje největší motivace bylo Rio de Janeiro a strašně moc jsem si přála ať je mi lépe, a ono se to podařilo a Rio jsem si strašně moc užila.
Nejsem nějaký motivátor, ale když vám někdy bude fakt strašně, tak se snažte zůstat pozitivní a soustřeďte se na ty hezké a dobré věci, jo a taky POUŽÍVEJTE REPELENT. POŘÁD A VŠUDE. Ať nedopadnete jako já. :D

Musím říct, že Rio za všechny ty útrapy stálo, je to nádherné město. A ačkoliv jsem se docela bála, asi jako každý, tak odtamtud žádné špatné vzpomínky nemám a musím říct, že to je jedno z nejhezčích míst, které jsem za svůj život navštívila.

Viděli jsme jak Krista, tak cukrovou homoli a (už se s tímhle opakuju, pardon) nádherný! Byla jsem asi nejšťastnější za celou tu dobu, co jsem v Brazílii. Splnil se mi další sen.